Můj epesní rok 2017

Můj epesní rok 2017

Zhodnocovat uplynulý rok je už moje každoroční tradice a i když mě to čeká ještě přesně na přelomu roku, jdu už některé momenty zhodnocovat nyní. Mám tak nějak pocit, že to není jen o tom během hodiny prolítnout celej rok a vlažně bez emocí ho oznámkovat 😀 U mě už to začíná zrát v srpnu, kdy mám narozeniny, to je takovej ten milník, kterej mi připomíná, že je ČAS dávat věci do pohybu a pak tohle období konce roku, který je neúprosný… další rok je pryč (!) a nutně vyvstávají otázky, jestli se svým časem nakládám zodpovědně a smysluplně.

Jsem stejnak celá napnutá a baví mě to. Už teď cítím dojetí, co vše se událo a čím vším jsem si zase prošla a to nemyslím momentálně nic konkrétního. Ale ten pocit vděčnosti, úcty a pokory tam prostě je.

A jak to máte vy? Už taky bilancujete? Nebo jde tohle úplně mimo vás? 🙂

Jaká moje dovednost se zlepšila:

*** Angličtina 😀 Čtu hodně emailů a textů v angličtině docela pravidelně, ale letos jsem byla postavena do několika situací, kdy jsem musela anglicky i mluvit. Ne jen říct „ano, mluvím trochu anglicky a řeknu vám, jak se dostat na hlavní nádraží“, ale musela jsem  půl hodiny vysvětlovat něco k produktům nebo celý den vést přátelské rozhovory s naším hostem na chatě, který byl nadmíru společenský a chtěl se potkat a uskutečnit výlety po okolí nebo když u nás byl na návštěvě nejlepší kamarád Pepouše se svojí mexickou ženou. Blekotala jsem, ne že ne, ale mám pocit, že jsem se zlepšila o dost 🙂 

*** Udržovat pořádek. Myslela jsem si, jak jsem pořádná, ale nejsem, umím uklidit nepořádek. Ale udržovat pořádek?? Hmmmm 😀 Když jsem si uvědomila, jak mě rozptyluje při práci a tvoření neumyté nádobí, poházené oblečení, přetékající odpadkový koš,… rozhodla jsem se, pokud to jde, vždy po sobě uklídít a dát věcem svoje místo. Došlo mi, že když mám hřebeny na 3 různých místech, stejně tak ručníky ve 2 skříních, že je to děsně chaotický. Kolikrát to pak dám ještě na další místo, že jo, aby v tom byl ještě větší zmatek… 😀 takže dost. Jak jsem to doma uspořádala, mám pocit, že i můj život se víc uspořádal. Koneckonců říkám si, že opravdový životní úspěch, radost a hojnost přijde k lidem, kteří umí zvládat v první řadě svojí každodenní agendu,  ty malé, nudné kroky, které je prostě třeba zvládnout a ukázat panu Vesmíru, že to umím i v malým ..tzn. že nepřeskakuju a na ty velký cíle a sny jsem ready!

Co nového jsem se naučila:

*** Naučila jsem se poměrně dobře orientovat ve složení kosmetiky a drogerie a jsem neúprosná v tom, co nakupuju. Načetla jsem si složení, takový to prťavě napsaný INCI, nebo také Ingredients. Na pomoc jsem si vzala knihu Tajemství kosmetiky, kde jsou krásně dopodrobna rozepsaná rizika chemie, kterou dennodenně používáme. A tak jsem skončila se spoustou šamponů, sprchových gelů, tužidel, laků, deodorantů, zubních past a pracích prášků. I když moje prozření přišlo přes jeden MLM české ekodrogerie od úžasné ženy a kamarádky, který je opravdu mnohem ekologičtější než to, co se prodává v supermarketu, tak i toto není úplně či čisté a přírodní. Bohužel, hodně firem se schovává za hesla: přírodní složení, s bio arganovým olejem, s čerstvou mátou… bla bla bla… podívejte se a zkoumejte tohle téma opravdu hodně do detailu, 0,01% bio arganovýho oleje nepřebije SLS, parabeny, silikony a další. Je až nepochopitelný, že to, co se běžně prodává v drogeriích a obchodech, škodí našemu zdraví (v lepší variantě dojde jen k vysušení nebo podráždění pokožky, ale v horším případě se po častém používání chemické látky ukládají v těle a můžou zapříčinit vznik nádorových onemocnění). Jestli někdo říká, že je něco přírodní kosmetika, zbystřete a i tak si složení přečtěte. Pro začátek třeba koukněte na porovnání složení šamponů od Hanky Moneam.

*** Nové recepty z veganotic.cz, mezi moje nové nejoblíbenější patří z irské kuchyně Pastýrčin koláč , Cizrna na paprice a ruský recept na rozpečený lilek

Kniha, která mě nejvíc obohatila:

*** Jednoznačně Osud ve svých rukou, od autorky Zdeňky Blechové, čtu ji už po druhé. To co v ní učí je tak zásadní, až mě mrzí, že jsem ji neobjevila dřív. Mám o tom rozepsaný článek, tak snad brzy se s vámi o to podělím.

Nejoblíbenější a nejpoužívanější byliny:

*** Kopřivu jsem si letos natrhala v hojném počtu u nás na zahradě. Pěkně jsem ji nasušila a používala jako čaj. Musím se podívat ještě podrobněji na co všechno je vhodná, ale já u ní mám pocit detoxu, jakože mě očišťuje, měla jsem pak hezkou pleť, vlasy se mastily míň a měla jsem víc energie.

*** Kontryhel – Dědek kořenář píše, že je to bylina, kterou má užívat každá žena, a že když ji nepoužívá, je to poznat. On je  vtipnej a pravdivej zároveň. Takže letos jsem ho poprvé pila pravidelně, a ještě piju a cítím větší klid, čistou pleť, menstruace kratší a bez křečí v podbřišku 🙂 Jen se těším, že si ho stihnu sama nasbírat a nasušit, takhle jsem si ho koupila už připravený od Sonnentoru.

*** Tymián, na ten nesmím zapomenout. Má u nás hojné využití v okamžiku, kdy někomu není dobře od žaludku, nebo má zvláštní pochody ve střevech. Tymiánový čaj (lžička sušeného tymiánu zalitá převařenou vodou, na 10 min odstát a pak pít) je nejen chuťově dokonalost sama o sobě, ale ty účinky… zachvilku je člověku dobře. Když jsem nachlazená, tak do čaje přidám med a mám pocit, že piju prvotřídní meducínku 🙂 Tymián je prý hodně oblíbený v Německu, nevím, co je na tom pravdy… je antibakteríální a antiseptický a pravděpodobně hodně odkyseluje, např. v čaji 7×7 Kräutertee od dr. Jentschury, který je určen právě na odkyselení, je tymián na prvním místě ve složení. Takže sláva tymiánu, jo? 🙂

Nejoblíbenější kosmetika:

*** Ricinový olej – když už se přece jen nějaký pupínek na obličeji vyloupl (i když po tom kopřivovým čaji to bylo opravdu zřídka), tak jsem si ho potřela ricinovým olejem a druhý den byl skoro fuč, minimálně byly pryč stopy po zarudnutí 🙂 navíc je skvělej na péči o řasy, dělá je hustější a delší. Jako mám je fakt epesní holky, to budete mrkat, až mě uvidíte 😀 

*** Makový olej, častokrát ho používám pro odličování, nebo dočištění pleti. Samozřejmě je skvělej i na péči po holení podpaždí, nožek a intimních míst, stejně tak… lze užívat vnitřně a to doslova –  jako lubrikant, je jemný a příjmně klouzavý 😀 prostě makový olej je tak univerzální, že ho budete chtít mít pořád při ruce. Když už jsme u rukou, je výborný i na nehty, po častějším používání je zpevní a zhebčí 🙂 Navíc kapkou makového oleje doladíte nejeden letní ovocnej salát. Je prostě skvělej, vyzkoušejte ho. 

*** Biorythme – skvělá, voňavá záležitost. Dělá úžasný přírodní deodoranty, balzámy na rty a krémy. Složení je skvělý a je to v takovým krásným ženským balení, že se zamilujete na první dobrou. Biortythme má svůj vlastní eshop, ale jestli vám můžu doporučit, zajděte si do obchodu, kde je prodávají – např. ve Stromce, tam můžete navíc potkat i mě – a očuchejte si testery, jak vám který bude vonět, ať nekupujete zajíce v pytli.

Největší uvědomění:

Základní afirmace na afirmování. Mám ráda afirmace, koneckonců napsala jsem o nich taky jeden z mých nejčtejnějších článků, ale až letos jsem si uvědomila, že základní afirmace, kterou je nejvhodnější začít a která toho hodně uvede do pohybu je afirmace, prohlášení, které jsem slyšela v jednom webináři od skvělého učitele Silvovy metody, Dragana Vujoviče, a která zní.. Já, vaše jméno a příjmení, jsem převzala kompletní zodpovědnost za svůj život. V mém případě tedy Já, Zlata Hnátová, jsem převzala kompletní zodpovědnost za svůj život.

Najednou si člověk uvědomí, že si mnohem míň stěžuje a mnohem víc dělá podstatné věci, rozhoduje o sobě vědomě a tvoří svůj život v každém ohledu. Ano, vím, že za všechno, úplně za všechno, i to dobrý i to špatný si můžu sama – ale už to ne jen říkat.. ale i se tak chovat – vědět, že když mě někdo štve, je to můj problém, že když nestihnu autobus, je to moje vina, stejně tak když mám finanční problémy, nemocné tělo, hloupé kolegy v práci… všechno je to o mně a o mém přístupu.

Zážitky, na které ráda vzpomínám:

*** Letos jsem se vrátila do svého dětství, protože jsem po 10 letech jela se svojí rodinou na dovolenou a to byl pro mě zážitek opravdu jeden z nejlepších a nejkrásnějších v letošním roce. Být se svými milovanými na místech, kam jsem jezdila jako malá, bylo naprosto epesní a hned bych jela zas.

*** V Jinovém světě jsme vytvořily Jinové karty pro každodenní podporu a inspiraci. Kromě mě, Hanky a Jany, se na tomto projektu podílelo spoustu dalších úžasných autorů, kteří přispěli svým jedinečným poselstvím. Ve FB skupině Jinového světa každý den sdílí ženy svoje karty dne už 3 měsíce v kuse a je to jízda teda! 🙂

Lidi, kteří mě v tomto roce nejvíc podporovali a inspirovali:

*** Mám ve svém životě tolik lidí, že jsem z toho sama udivená 🙂 Ale samozřejmě jsem za všechny moc ráda. Bojím se, že když teď začnu jmenovitě jmenovat 😀 , tak na někoho zapomenu. Samozřejmě důležitá je pro mě rodina, můj Pepouš, nejbližší přítelkyně, přátelé a kolegové v práci. Všichni mě učí, podporují a inspirují svým jedinečným způsobem  a já jim za to děkuju. 

*** FB přátelé. To je kapitola sama o sobě. Mám na FB určitou skupinu lidí, se kterými mám sice společné přátelé, ale neznám je. I tak si je častokrát přidám, občas z toho vznikne zajímavé propojení nebo inspirace v oblasti, která mě momentálně zajímá. Třeba takovou Aničku Kohutovou osobně neznám, ale díky ní mám přístup k tak podstatným a očiotevírajícím informacím pro těhotné ženy, že jsem za FB neskutečně vděčná. Stejně tak znám pouze přes FB Sílu pro život, Melanii a Štěpána Matějku, kteří točí videa o divokých bylinách a i díky nim jsem se začala na zahradě víc činit a pochopila její dary 🙂  Kalmana Horváta jsem třeba poznala taky nejprve přes FB a nyní spolu natáčíme vzdělávací videa pro podnikatele, kteří díky svým produktům a službám mění lidem život. Stejně tak Šimona Srpa jsem nejprve znala jen z FB, protože mě inspiroval jeho netradiční přístup k MLM a nakonec jsme spolu natočili sérií videí, pro lidi, kteří zvažují, zda je pro ně MLM vhodný způsob podnikání.

A jakou výzvu jsem odložila na další rok:

*** Pravidelné cvičení zumby venku s holkama. Ach jo, ale 2018 už to jistí.

*** Vylepšování na naší chatě. Tak jo, novou šablonu webu jsem vyměnila letos, to ale zabralo asi 15 minut 🙂 Ale udělat hezčí obývák, zpřehlednit a zkvalitnit služby pro hosty a doplnit smysluplný obsah na webu chaty udělám až na jaře nebo na podzim 2018.

*** Vyfotit se 🙂 To odkládám dlouho dlouho. Nejdřív jsem nepotkala nikoho, kde bych cítila důvěru. A teď, když už jsem asi před půl rokem zbystřila Martina Vítka, u kterého jsem si řekla to je konečně ono, tak přislo spoustu odkládacích výmluv typu potřebuju zhubnout, zpevnit tělo, dorůst vlasy, musí být venku teplo a hezky 😀 Ale už domlouváme termín na jaro 🙂 Navíc jak se říká, kaizen, po malých krůčcích, a tak mě Martin včera „přepadl“ s foťákem a vznikla z toho fotka, kterou jsem použila k tomuto článku. Hodí se k němu moc. Máte to s fotkama taky tak, že se vám nejvíc líbí, když jsou přirozené, nenucné a jste to na nich opravdu vy? 🙂 

Tak jooo… myslím, že pro dnešek by stačilo 🙂 Zhodnocení roku miluju a tenhle rok 2017 byl epesní, oproti 2016 víc hmatatelný (k filozofování jsem přidala i reálné kroky), hodně jsem pochopila a uvědomila si. Jsem vděčná a moc spokojená. Děkuju životu, že můžu být na týhle krásný planetě a prožívat různě radostné momenty.

Miluju svůj život. A těším se na další rok. 2018.

Zlata ♥

Co závidím svým rodičům

Co závidím svým rodičům

Nasednu do autobusu, připoutám se a vytahuju svačinu, kterou jsem si sbalila s sebou. Mezitím si prohlížím zvědavě další přistupující v očekávání, zda budu sedět sama nebo ne. Kolem mého místa začne kroužit paní, které mohlo být tak 50-55, hezky upravená. Najednou koukám, že si sedá vedle mě. Mezi zuby neprocedí ani “dobrý den” …. což mě mírně znervózní. Nesedím v buse na 5 minut, abych přejela 2 zastávky a “mohla” si být cizí a nezdravit, ale když jedu z Loun do Prahy min. 60 minut… a ani svého spolusedícího nepozdravím???

Ještě nějakou dobu jsem tu paní pozorovala a se stewardem komunikovala, takže mluvit uměla. Když odcházela tak taky bez pípnutí pozdravu…

Zarazilo mě to natolik, že jsem si začala víc všímat. Když k někomu přisedám, vždy zdravím. Někdy někdo ani neodpoví, nebo se pro jistotu tak zachumlá do mobilu nebo knihy, aby to snad vypadalo, že mě neslyší.

Vzpomínám na to, když jsem před 4 lety jela v autobuse do Plzně a seznámila jsem se tam s Michalem z Anglie, kterého považuju za jednoho z mých nejlepších přátel. A samozřejmě hovor začal oním “Dobrý den”… já se pak ptala, jestli si můžu vytáhnou pás na připoutání a tím jsme se nějak zapovídali a skončili až v Plzni.

Neříkám, že si s každým potřebuju povídat, ale chybí mi ta lidskost, „dobrý den, jak se máte 🙂 taky do Prahy? :))“ Někdo řekne… bezduchý small talk.. ale když to děláte opravdu lidsky, laskavě, se zájmem… tak je to mnohem víc.

Nejčastěji si to uvědomuju, když jsem u mých rodičů nebo Pepovo rodičů. Tahle “stará” škola, která nemá chytré telefony, zvládá levou zadní small talk. Ani neví, že se to tak nazývá, ale přirozeně a bez nucení se umí zapovídat a vytvořit příjemnou atmosféru s téměř kýmkoliv.

Loni v září jsem při parkování nešikovně nabourala do auta za sebou. Majitelka auta byla pěkně navztekaná do doby, než přijel můj taťka… jednak hned při pozdravu jsem viděla, že to bude dobrý a celou situaci odlehčí 🙂 Zapálil si s ní cigaretu, dali se do řeči a zjistili, že se znají z jedné práce… do toho přijeli policisti, se kterými taťka v poklidu vtipkoval, kolik že jsem nadejchala promilí… jako by se nechumelilo 🙂 Samozřejmě jsem nic nepila 😀 Celá ta hodina čekání, sepisování a vysvětlování… byla nejlepší školou, jak vidět mýho taťku v akci v komunikaci a bez okolků si přiznat, že já se mám ještě hodně co učit…

Tak mooc zdravím a přeji krásné dny s lidmi kolem vás 🙂

Zlata 

 

PS. Vím, že ne každý den je posvícení a já neznám příběhy lidí, co se jim zrovně děje… že možná nemají vůůůbec náladu ani na pozdrav, protože se jim zrovna stalo něco hroznýho. S tím jsem srozuměna. Jen by mě mrzelo, kdyby se z toho stala výmluva, která by nás lidi od sebe akorát vzdalovala…

 

Cože, jen 25 liků?!

Cože, jen 25 liků?!

Minulý týden jsem změnila svojí profilovou fotku na FB a dostala poměrně málo liků 😀 Jen 25 jako!!!!

Nicméně jsem zažila naprosto nečekanou reakci u sebe :))) Měla jsem vlastně radost.

Ty jo, mít jen 25 liků… tomu říkám úspěch :))

A proč? Protože jsem si díky tomu znovu uvědomila dost podstatnou věc. Pro svůj život nepotřebuju mít sympatie a souhlas od druhých, zda se jim na mně něco líbí nebo ne.

Přemýšlím dál a dochází mi, že i když budu sebekrásnější, ne každému se budu líbit, protože každý máme jiný vkus a vnímání.

Mám jedno sako, které na mně spousta mých kamarádek obdivuje a spoustě dalších se naopak vůbec nelíbí. A jak to mám já? Někdy se mi líbí úplně mega a vezmu si ho a někdy nee a nechám ho ležet ve skříni :)))) Tak není pak nějaký ten like, nebo názor druhého o nás samotných tak trošku jedno (pokud my sami jsme totálně happy a spokojený)?

Ne jedenkrát jsem četla, jak současné dívky v pubertálním věku stahují zostuzeně fotky z FB, které mají podle nich málo liků… asi mají pocit, že ta fotka nebyla dost “IN”, málo našpulené rty, dobrý oblečení, rtěnka… nebo málo koukajícího nahého těla? Nebo byla málo výstřední…??

Jasně je to fajn, když vidíme, že se něco líbí… ale dokážeme si to užít… svoje fotky a zážitky, vůbec celý svůj život bez liků, srdíček a komentářů? :))))

Já v tomhle asi budu mírně staromódní a nenechám se rozhodit likováním na FB.

A jak to máte vy? :))) Znamená pro vás like lepší náladu a větší prestiž? :)))

Zlata 

 

Vypnutý telefon. Luxus nebo nutnost?

Vypnutý telefon. Luxus nebo nutnost?

Začalo to tím, že jsem si vypínala telefon na noc, který jsem často zapomněla ráno zapnout a než jsem si to uvědomila, bylo třeba už poledne. To jsem ještě nevěděla, že tahle “náhoda” mi vlastně ukáže správnou cestu. Začala jsem tedy telefon vypínat mnohem častěji a už ho mám zapnutý jen malou část dne (a někdy už třeba vůbec!).

Už je to skoro půl rok, co takhle pravidelně telefon vypínám. Spíš bych pomalu měla říct nezapínám :)) A je to obrovsky osvobozující.

Jednak mám na dopoledne naplánované aktivity na pc, kdy se potřebuju soustředit a nechci být vyrušována. Mám pak svatý klid a pracuje se mi nejvíc efektivně, než kdy jindy. Ano, na začátku to byl mírně zvláštní pocit, provázely mě myšlenky typu „co když někdo bude volat, co když propásnu něco důležitého, co když bych tohle dělat neměla….“ ale to trvalo jen několik prvních dní.

Druhak se mi líbí myšlenka, že si svůj čas organizuju podle sebe a ne podle druhých. Samozřejmě pak volám na zmeškané hovory (navíc jich nakonec není ani tak moc, někteří už si zvykli, že nejsem úplně vždy dostupná a volají k odpoledni, kdy už na telefonu jsem), ale primárně vím, že veškerou komunikaci (jak na telefonu, emailu nebo facebooku) vyřizuji po tom, co udělám nejdůležitější úkoly dne.

Chápu, že tímto způsobem nemůže postupovat každý. A že je to pro někoho luxus, který si nemůže dovolit. Já jsem s odstupem času zjistila, že pro mě je to nutnost. Když pracuju z domova, jsem sobě vlastním šéfem, musím si mnohem lépe zmanagovat čas, aktivity a priority, aby celý můj den nebyl o zbytečném a chaotickém lítání ze strany na stranu, od úkolu k úkolu, ale bez výsledku.

Tak kdybyste mi volali…. mějte se mnou trpělivost. A nebo se přidejte a zkuste to taky 🙂

Krásný den, Zlata 

PS. Napadá vás otázka, jestli jsem něco důležitého neprošvihla? Nejdůležitější lidé v mém životě mají kontakt na mého Pepu a „kdyby něco“, zavolají mu a já se to dozvím hned (pracujeme oba z domova). Ale zatím se tohle „kdyby něco“ ještě nestalo. 

Příběh o poděsovi. S dobrým koncem.

Příběh o poděsovi. S dobrým koncem.

Měla jsem pocit, jakoby přede mnou stála česká Louise L. Hay. Moudrá, silná, laskavá žena, která toho ví opravdu, ale opravdu hodně. Fakt, že byla o dost starší než já, jí na důvěryhodnosti ještě přidával. Přišlo mi, že je zkušená, znalá, a že má vše zažité a ví, o čem mluví. Byla jsem unešená. Konečně jsem poznala někoho, kdo je opravdu obdivuhodný!!!

 

Střih a o několik měsíců později….

 

Sedím a přemýšlím, kdy to obrovské nadšení opadlo. Někdo, koho jsem dříve obdivovala a mluvila o něm úplně všude, se stal někým, kdo mě nepřestával překvapovat (negativně). Možná jsem se nechala učarovat prvním dojmem, který byl líbezný. Byla v něm slova. A to byl asi ten kámen úrazu. Protože když pak máte možnost být s někým často a dlouho v kontaktu, tak prohlédnete, nakolik jsou ta slova pravdivá.

Velice oceňuji, když lidem ladí jejich slova k jejich činům 😀 Pak jim to moooc sluší. Ale když je tam rozpor??

 

Možná to znáte…

 

Když se někdo honosí, že několik let nejí maso, ale přitom ho co víkend vidíte, jak si na něm s gustem a bez okolků pochutnává.

Když někdo mluví sprostě o člověku, který si dovolil říct svůj názor a vy přitom víte, že často promlouvá lidem do duše o bezpodmínečné lásce a respektu.

Když někdo opakovaně zruší plány a dohody, ale přitom tvrdí, jak je zodpovědný.

Když někdo chodí pozdě a “omlouvá” to slovy, že si před ním auto v obci dovolilo jet padesátkou!!!

Když někdo nedodržuje dohody a přitom říká, jak je spolehlivý. Než si s ním plácnete, mluví o poměrně jasných podmínkách, které pak změní podle své libosti a vám ještě vynadá, že si stěžujete, že to je jinak, než jak jste se domluvili.

Když někdo v jednom kole mluví o sobě, ale zároveň vám chce předat rady do života, i když vás vůbec nepustil ke slovu a i když jste se ho o to neprosili.

Když někdo shazuje systém, ale sám nesnese kritiku ani rebely, které připomínají, že i tady není vše ok.

Když někdo potřebuje neustálý souhlas a pochlebování, ale přitom věčně opakuje, jak s ním jeho ego nikdy necloumá.

 

Bylo pro mě úlevné zjištění, když jsem jednou zcela náhodou četla knihu od Julie Cameron, Umělcova cesta, kde jsem narazila na kapitolu o tzv. poděsech. Takže žádná česká Louise L. Hay… ale já mám tu čest s poděsem 😀 Ahaaaa…. konečně se to všechno vysvětluje.

 

Níže uvádím pár poznámek z této knihy a ta podobnost s výše uvedenými příklady je opravdu výmluvná:

Poděs miluje divadlo. Jestliže se mu naskytne možnost ho rozehrát, přidělí si hlavní roli. Všichni kolem mu budou dělat “křoví”, budou mu přihrávat a jejich vstupy a odchody se budou řídit podle poděsových (úděsných) vrtochů. Někteří ze skutečně nejdestruktivnějších poděsů, jaké jsem poznala, jsou samotní slavní umělci. Jsou to takoví umělci, kteří nám ostatním spílají. Dosahují často nadživotní velikosti, a to tím, že stravují životní síly všech kolem sebe…….

 

… všichni ho obcházejí po špičkách a předstírají že jeho nadměrné ego a z něj vyplývající požadavky jsou v normě.

 

Poděsové:

porušují dohody a nedodržují domluvené termíny,

očekávají zvláštní zacházení,

utrácejí váš čas a peníze,

jsou odborníci na obviňování,

vytvářejí dramatické situace – ovšem jen zřídka tam, kde je to namístě,

nesnášejí časové plány – s výjimkou svých vlastních,

nesnášejí řád a chaos slouží jejich účelům.

 

A nečekané na závěr :))

Poděsové popírají, že jsou poděsové.

 

Ano, každý z nás má spoustu slabých stránek a tím pádem potenciál někoho zklamat. Rozdíl mezi poděsem a nepoděsem je ale ten, že nepoděs má sebereflexi, umí se omluvit, je ochotný hledat nápravu, ocení laskavý a přímý rozhovor, vidí aspoň někdy přínos druhých a je ochoten se férově podělit.

 

Příběh pokračuje. Je na čase přijmout zodpovědnost a poděkovat.

Sama jsem nedávala vždy úplnou zpětnou vazbu a přikládala tak polínka do ohně. Poděsa totiž nevědomky podporujeme, když mu včas neřekneme, co si myslíme a cítíme, čímž mu umožňujeme, aby zkoušel naše hranice.

Ale má to i druhou stranu. Právě díky zkušenosti s poděsem jsem si odnesla cenné poklady:

Navázala jsem nová přátelství, některá díky tomu upevnila.

Pochopila jsem, že slovo inspirace nemusí být nutně v pozitivním slova smyslu.

Moje síla a hodnoty prošly zkouškou ohně.

Stojím si za svým rozhodnutím, i když se ke mně nikdo jiný nepřidá a nepodpoří mě.

 

A jak si myslíte, že Julie v knize doporučuje vyřešit situaci s poděsem? Hádejte.

 

Já jsem očekávala tipy na komunikační dovednosti, laskavé manipulační techniky, diplomatické věty, které se naučím nazpaměť. Omyl!!! Julia má jedno řešení, dost radikální, ale jediné účinné. ODEJÍT. Odejít od poděsa a osvobodit se.

 

Co vy na to, hmmm…?

 

Tak já jsem vykročila a přišel projekt Jinového světa, který miluju a on miluje mě.

 

A já moc děkuju!!!

Poděsům sbohem a krásné dny přeje Zlata

 

PS. Jestli tenhle článek někomu přijde až moc…. chápu… ale protože je momentálně období konce šprtek v Čechách… tak není na co čekat 🙂 Nebudu mlčet. Pojmenovávám nahlas věci, které se mi nelíbí a které nebudu podporovat.

PPS. Kopie článku odeslána poděsovi.

 



Pracovní prostředí, které podporuje efektivitu

Pracovní prostředí, které podporuje efektivitu

Ve svém pracovní prostředí (když pracuju, vařím, nebo něco tvořím) musím vždy navodit atmosféru, která mě fokusuje a ve které se cítím dobře naladěná. Vím, že když se pustím do práce a na stole mám hordu papírů, knížek, hrníčků od čaje nebo nedejbože talíře od jídla, bude mi to neustále odvádět pozornost a budu značně neproduktivní a asi i otrávená.

Takže mám několik zásad, které když se mi podaří dodržet, daří se mi být maximálně tvořivá, dokončující, kreativní a efektivní.

1) Čistý stůl

To je pro mě základ. Když mám na stole jen to, co potřebuju k dané činnosti, jsem mnohem rychlejší a spokojenější při práci 🙂

2) Svíčka 

Pokud pracuji na důležitém projektu zapaluju svíčku. Nevím proč, ale je to můj docela nedávný zvyk, který mi dělá moc dobře a udržuje mojí pozornost a dělá z mojí práce rituál, který si zaslouží speciální přístup 🙂 

3) Mantry

Většinou k práci nemusím mít nutně ticho, takže zapínám nějakou z mých oblíbených manter >>

4) Tužka a papír na poznámky

Často se mi stane, že se mi v hlavě honí nápady, které se mi budou hodit pro další práci. Pokud si je zapíšu, přestanou mě neustálé myšlenky na to rozptylovat, protože jsem je zapsala a vím, že na ně nezapomenu.

5) Rozdělaná jen jedna práce 

Dříve jsem si myslela, že čím víc toho stihnu najednou, tím líp. Nicméně čím víc jsem těch věcí najednou dělala, došlo mi, že to je značně na úkor kvality a nakonec že ani ten čas kdovíjak neušetřím. Když dělám na jedné věci (bez vyrušování dalších), jsem mnohem efektivnější.

6) Voda po ruce, hodně piju

Mám připravenou vodu, kterou piju často. U práce u PC teda nejím, ale piju vždy 🙂 Udržuje mě to svěží a nerozptyluje mě ani hlad nebo chutě na sladký.

7) Pauzy

Nejlépe hodina práce – hodina volna, to mi vyhovuje fakt nejvíc. Zkoušela jsem i hodinu práce a půlhodina volna… a to teda nebylo úplně ono. Je to paradoxní, vypadá to, že asi moc nepracuju, ale já v tomhle rozložení udělám práce hodně a ještě stihnu o těch hodinových pauzách spoustu dalších důležitých věcí (byť ne ryze pracovních – ale  jako třeba uklidit, vzdělávat se, uvařit oběd, jít na procházku, zacvičit si,…)

 

Ve DVOU se to lépe táhne :)))

Ve DVOU se to lépe táhne :)))

Tak samozřejmě, že co se týče partnerského života, je jasné, že být v páru je prostě úžasný, teda pokud se sejdou ti dva praví, že :)))

Ale o tom dneska mluvit nebudu :))) Můj dnešní článek směřuje k tomu, že pokud máte na své cestě životem parťáka (kamaráda, kamarádku), se kterým se budete vzájemně podporovat, máte úspěch zaručen (nepřeháním, pokud budete důslední…). Když jste oba dva ochotní na sobě pracovat a plně si důvěřujete, má to obrovský potenciál, protože na “to všechno” nejste sami…

Read more

Lidé se podceňují a podnikatelé přeceňují.

Lidé se podceňují a podnikatelé přeceňují.

Včera jsem byla s mojí ségrou Dandy natáčet videa s Kalmanem Horvátem na jeho kouzelnou matematiku pravou mozkovou hemisférou, tedy Matemagiku . Myslela jsem, že natočím videa a maximálně si odnesu nějaké lepší matematické základy. Odnesla jsem si ale mnohem víc….

Na Kalmana jsem už jednou odkazovala a dneska to udělám znova. Je to člověk, který mě neuvěřitelně inspiruje. Jednak jeho pojetí talentů a přístupu k jedinečnosti… to jsem si zase něco uvědomila, když jsem si četla jeho rozšířenou verzi PDFka pro absolventy testu jedinečnosti, kde píše o trapném paradoxu:

Jako lidi a jednotlivci často podceňujeme své kvality a přehlížíme svou jedinečnost. Jsem si jistý, že se většinou mýlíme. Jsme lepší než si myslíme. Svou jedinečnost si jako jedinec určuji já sám, neurčuje jí nikdo jiný.

Read more

Každá z nás je někdy „nafrněná“

Každá z nás je někdy „nafrněná“

… každá z nás je někdy trošku „nafrněná“  a tak trochu kráva,… tohle mě při čtení pozvánky na welcome víkend nově otevíraného salonu Jinový svět moc pobavilo a inspirovalo zároveň.

Před pár lety bych se tomu bránila, ale teď jsem byla moc vděčná, že to Hanka napsala. Je to svatá pravda a čím dřív si ji uvědomíme, tím líp pro nás :)))

Každá jsme nafrněná někdy jindy a svým vlastním způsobem. Ale už při čtení nadpisu a následujících řádků vám určitě vyvstalo pár vzpomínek, které to jen potvrzují, což? :)))

Já jsem si vzpomněla na období asi před 3 lety, kdy jsem posílala svůj životopis do Firmy 2.0, kde jsem chtěla získat pozici affiliate manažerky. Ke kolonce vlastností a dovedností jsem vypsala asi 20 dokonalých superlativ a šla jsem je přečíst mému parnerovi. Trpělivě poslouchal a po mém nekončícím výčtu mi řekl: “nezapomeň tam napsat, že jsi hlavně skromná” 😀 Haha, zasmála jsem se a došlo mi, že jsem asi trochu nafrněná :))) Ale bez téhle nafrněnosti bych se o sobě nedozvěděla tolik úžasných věcí 😀

Každá máme k dispozici paletu všech dobrých i špatných vlastností a je jen na nás, jaké budeme používat a v jaké míře. Má to ALE. A to ale je, že sice si můžeme vybírat, ale musíme si vybrat trošku i od těch na prvních pohled negativních nebo stinných. Jako pepř netvoří základ jídla, ale výborně ho dochutí , tak je někdy potřeba být trošku nafrněná a tak trochu kráva… i když to není základ vaší osobnosti :)))

Ne všechno musí být hned problém, se kterým musíme běžet k terapeutovi nebo na koučování. Občas je normální být nenormální :)) Hlavně ať jsme šťastné a spokojené samy se sebou 🙂

Krásné léto! Zlata

PS. Udělejte si 15.-17.7. čas a přijdete oslavit otevření Jinového světa! Mužete přijít  na všechny 3 dny nebo jen na jeden den nebo jen na jeden program. Je to na vás, jak se vám to bude hodit. Já tam budu taky (v pátek a v neděli).

PROČ?! Prostě proto. Tečka.

PROČ?! Prostě proto. Tečka.

Jak začít tenhle článek. Přijde mi, že ať se snažím, jak se snažím, moc mi to nejde… Chci psát články a chci v tom být dobrá, ale buď jsem nějak zaseknutá, nebo nemám talent. I když by to s talentem byla určitá výhoda, tak bez něj to nemusí být zase tak velká překážka, kterou bych přece nezvládla. Člověk musí být ochoten občas podstoupit pár neúspěchů, aby se naučil, co a jak udělat příště líp. Je jasné, že každý článek piluje mojí dovednost napsat další. Lepší. Povedenější. Čtivější. Tak PROČ bych se nechala odradit hned u první věty??! Že okamžitě nevím, jak bych svoje téma uvedla?? To přece neznamená, že mám hned končit a zlobit se na sebe, že neumím psát články….!!!

Tenhle úvod je docela použitelný, protože mi krásně uvedl to, o čem chci psát. A to je otázka proč, otázka zdůvodnění za každým naším rozhodnutím. Proč jsem se nenechala odradit u prvního řádku? Proč píšu dál? Můj důvod jste si už v úvodu přečetli a možná vám připadal hloupý nebo pomatený, nebo naopak logický nebo doplňte sami :))) . A proto o tom píšu.

Naše důvody nemusí všichni chápat, ne všem budou připadat dostatečné nebo vhodné. Na otázku proč si máme odpovídat především my sami a v první řadě NÁM samotným musí dávat naše odpověď smysl.

Já se často sama sebe ptám PROČ – hlavně když mám negativní pocity – protože pak to pochopím a většinou se mi okamžitě uleví nebo najdu řešení.

Ale když se mě někdo jiný zeptá PROČ – jsem opatrná. Vím, že když můj důvod nepochopí, bude mě akorát nahlodávat tím, že ho bude znevažovat. Moje odpověď adresovaná druhým lidem na otázku proč je … PROSTĚ PROTO. Tečka. Žádné vysvětlování, žádné zdůvodňování, žádné pochybnosti.

Sami vycítíte, kdy odpovíte a o své proč se podělíte a kdy je to naprosto zbytečné :)))

Krásný nový svěží červen! Užívejte! Zlata