Jak vlastně (ne)komunikujeme

Není článek o vztazích, kde by se nepsalo o tom, že základním stavebním kamenem je komunikace. A myslím si, že právě proto, že se o ní píše snad všude, tak nevnímáme její důležitost, automaticky si řeknem “ano to dělám” a jdem si číst další body.

Jenže tenhle bod je stěžejní a přeskočit ho, se nevyplácí. Hodně lidí si vlastně skutečně myslí, že komunikuje, ale přitom

  • jen mluví a neposlouchá
  • skáče do řeči (můj nešvar)
  • říká jen to, co se mu nelíbí
  • jedná v emocích
  • zahluceje
  • přebíjí zážitky
  • říká spoustu nepodstatných věcí
  • zatajuje
  • manipuluje…

A to je kámen úrazu. Možná právě proto si pak říkáme “já komunikuju, ale i tak nám to moc nefunguje”. Stále jsme pak na druhého naštvaní, něco polkneme, tutláme, vyčítáme si, když se ten problém znovu objeví, tak nás to zase vytáčí, nepochopíme se atd atd…

A divíte se?

Zkuste si projít předešlý seznam a zhodnotit, které body používáte s partnerem, kolegy v práci, dětmi, rodiči…

Za tu dobu, co jsem s mým drahým Tommym (20 měsíců), věnuju se marketingu (7 let) a obchodu (3 roky), tak odhaluju funkční principy komunikace a jsem za ně nesmírně vděčná. Mám pocit, že moje komunikace je pak účinná a dopadá na správné místo. Neříkám, že je vždy snadná a neobejde se bez emocí, ale v konečném důsledku to pročistí vzduch a oba můžou zase růst.

A jaké jsou tedy moje principy* :

Vědomí, že jsme na jedné lodi

Tuhle hlášku mě teda naučil přímo můj partner Tommy, a za kterou jsem mu moc vděčná. Znamená to, že když s kýmkoliv něco řešíte, je dobrý si zvědomit nadhled, něco ve smyslu, přece nám jde o stejnou věc – fungující vztah a zároveň, že kolem toho máme velmi blízké hodnoty. Pokud např. zrovna bojujete s mamkou, tak si uvědomte, že vám přece jde o to, abyste měli s ní vztah v pohodě a ona s váma (hodně zjednodušeně řečeno) a cíl tedy máte stejný.

Posloucháte, co ten druhý říká

To mě zase naučilo koučování, naplno naslouchat druhému bez myšlenkových příprav ve vlastní hlavě, jak na tohle (“tenhle útok”) zareaguju.

Ověřujete, zda si správně vykládáte to, co ten druhý říká

Nedávno se mi stalo, že jsem si špatně vyložila jedno slovo, které mi říkal Tommy na adresu mého jídla, které jsem uvařila. Já jsem místo slova “solidní” 8 (často hodnotíme jídlo na škále 1-10, 1-nic moc, 10-top) slyšela slovo “SOTVA” a byla dotčená až na půdu 😀

Přestaňte mít nároky

Neočekávejte pořád, že druzí budou plnit vaše požadavky a očekávání, nikdo tady není od toho, aby vás dělal šťastným, nikdo. Ani váš partner, děti, rodiče, kamarádky…  Esther Hicks říká, že Happiness is your business – Štěstí je tvoje věc / práce / záležitost / byznys. A jednak ta věta přehazuje zodpovědnost na nás, ale zároveň tím říká, jako o každý byznys, je třeba se starat, ne vždycky se mu bude dařít, bude taky mít své vrcholy a pády, je to cesta, ale už jen tím, že dáme druhým najevo, že to víme a není  jejich úkol nést naše břemeno, uleví se všem. Samozřejmě tím neříkám, nepožádejte o pomoc, podproru, porozumění ve chvílích, kdy procházíte údolím, ale nečiňte druhé zodpovědnými za váš život, za to, jak vy se cítíte.

Říkejte promiň

Miluju Brendona Burcharda, má krásné video na youtube o tom, jak a proč říkat promiň. Mám pocit, že máme chybně zakódováno, že když řekneme promiň, že tím přijímáme vinu. Ale promiň může také znamenat, „mrzí mě, že se teď takhle hádáme a nerozumíme si, mrzí mě, že jsi smutná, rozčílená, mrzí mě, že jsem ještě nepochopil, co je tady za tou hádkou a kde je řešení… “ Je to určitý soucit s pocity druhého. A obzvlášť my ženy bychom tohoto měly být schopné a šířit to dál.

Říkejte děkuju

Je spoustu věcí, které pro nás druhý člověk dělá a my je vnímáme jako samozřejmost. Škoda. Často si s mým Tommym děkujeme. Není to 2x do týdne, řekla bych, že min. 1x denně to bude, spíš 2x. Děkujem si za různé věci. Ať už je to za lásku, pozornost, péči, nákup, připravené jídlo, úklid, trpělivost (když je druhej vztekloun, nebo čistí svý programy – o tom zase příště), podporu,…

Jděte si naproti

A nakonec, tohle je moje oblíbená hláška – “jít si naproti” – ať už to jsou malé věci typu… někdo po mně něco chce a mně to zabere 2 minuty (třeba po sobě uklidit ponožky 😀 nebo vynést koš,…), tak proč to neudělám? Opravdu si tak tvrdošíjně potřebuju stát za svým? Nebo i když se to týká velkých věcí.. nedávno jsme s Tommym něco řešili a ani nevíte, jak mě se chtělo utéct před ním i tím a místo toho, jsem udělala opak. Zůstala jsem a čelila tomu, co mi říká, i když se mi to nelíbilo. Ale snažila se to pochopit. Trvalo to, ale pochopila jsem.

Tak to jsou moje tipy, moje cesta ke komunikaci. Těším se na vás zase příští týden 🙂

Zlata

*(dobře, nejsou moje, získala jsem je studiem a absolvováním různých kurzů a určitě jich bude víc, ale dnes píšu ty, které mi fungují)