Nemám to zapotřebí! Opravdu?!

Znáte tuhle hlášku? A používáte ji někdy? Nebo slyšeli jste ji říct někoho jiného? 🙂

Před pár měsíci jsem dospěla k menšímu závěru. A teď si říkám, jestli ho mám hnedka na začátku vybalit, nebo k němu postupně dojít. Proč mluvím o “nemám to za potřebí”?


Z prostého důvodu. Zkuste si vzpomenout, kdy jste to řekli naposledy a pozorujte lidi v okolí, v jakém okamžiku to říkají. A ještě sledujte náboj, jaký tomu rozhodnýmu slovnímu spojení dávají. Ten bude totiž rozhodující.

Ve většině případů, právě to, co nemáme zapotřebí, máme zapotřebí úúúúplně NEJVÍC.

Říkáte si “co prosiiim”?

Většinou máme něčeho plné zuby a máme silné nutkání změny. Nemám to zapotřebí může znamenat ukončit práci, vztah, přátelství, cokoliv, co děláme a chceme přestat dělat.

Ale víte co? Zkuste opravdu reálně zvážit variantu, že PRÁVĚ TO zapotřebí máte a jen je třeba k tomu přistoupit jinak, zaujmout jiný postoj a přístup.

Mě se tahle myšlenka propojila s jednou knížkou… Radikální otevřenost, kterou “čtu” (rozuměj poslouchám jako audioknihu), kde si autorka Kim Scott stěžuje svojí mentorce, jak to má těžké v práci s lidmi, kde dělá projektovou manažerku. Zaskočilo ji, když jí její mentorka řekla “ale to je tvoje práce”. A upřímně, mě to zaskočilo teda taky!

Jakože jsem si zvědomila, kolikrát jsem sama prohlásila, že nemám něco zapotřebí. Třeba když jsem pracovala u Táni Havlíčkové na projektu Móda a Duše, pamatuju si, jak jsem to několikrát řekla… “tohle přece nemám zapotřebí”. No, neměla jsem, ale to bych musela nejdřív změnit svoje nastavení. Vnímám ten nepříjemný pocit, který mě upozorňoval na to, že “holčičko pojď se tady tomuhle postavit čelem a pojď do konfliktu”.

U sebe často vnímám že ono “nemám to zapotřebí” mi jen říká, že je naopak velice nutné udělat něco dost nepříjemného a vystoupit ze svého navyklého chování. Jak já chtěla být jen slušná, každýmu se zavděčit a stále se jen usmívat. Nooo.. takhle to v životě nefunguje a já jsem za tuhle hlášku a proplesknutí na vzpamatování se ráda! Měla jsem tendence se ukolébat tím, že si tím snad dokazuji svoji sebehodnotu a tím, že uteču, nebo se té dané situaci nepostavím čelem…. takže děkuju za tohle “dobrý ráno Zlatuško, mohlo ti to dojít dřív, ale lepší teď než nikdy!” 🙂

Tak vám přeju hodně okamžiků alá “nemám to zapotřebí”, právě narážíte na něco, kde když se hecnete, můžete se posunout zase o level dál!

Pusu, pa Zlata