Vypnutý telefon. Luxus nebo nutnost?

Začalo to tím, že jsem si vypínala telefon na noc, který jsem často zapomněla ráno zapnout a než jsem si to uvědomila, bylo třeba už poledne. To jsem ještě nevěděla, že tahle “náhoda” mi vlastně ukáže správnou cestu. Začala jsem tedy telefon vypínat mnohem častěji a už ho mám zapnutý jen malou část dne (a někdy už třeba vůbec!).

Už je to skoro půl rok, co takhle pravidelně telefon vypínám. Spíš bych pomalu měla říct nezapínám :)) A je to obrovsky osvobozující.

Jednak mám na dopoledne naplánované aktivity na pc, kdy se potřebuju soustředit a nechci být vyrušována. Mám pak svatý klid a pracuje se mi nejvíc efektivně, než kdy jindy. Ano, na začátku to byl mírně zvláštní pocit, provázely mě myšlenky typu „co když někdo bude volat, co když propásnu něco důležitého, co když bych tohle dělat neměla….“ ale to trvalo jen několik prvních dní.

Druhak se mi líbí myšlenka, že si svůj čas organizuju podle sebe a ne podle druhých. Samozřejmě pak volám na zmeškané hovory (navíc jich nakonec není ani tak moc, někteří už si zvykli, že nejsem úplně vždy dostupná a volají k odpoledni, kdy už na telefonu jsem), ale primárně vím, že veškerou komunikaci (jak na telefonu, emailu nebo facebooku) vyřizuji po tom, co udělám nejdůležitější úkoly dne.

Chápu, že tímto způsobem nemůže postupovat každý. A že je to pro někoho luxus, který si nemůže dovolit. Já jsem s odstupem času zjistila, že pro mě je to nutnost. Když pracuju z domova, jsem sobě vlastním šéfem, musím si mnohem lépe zmanagovat čas, aktivity a priority, aby celý můj den nebyl o zbytečném a chaotickém lítání ze strany na stranu, od úkolu k úkolu, ale bez výsledku.

Tak kdybyste mi volali…. mějte se mnou trpělivost. A nebo se přidejte a zkuste to taky 🙂

Krásný den, Zlata 

PS. Napadá vás otázka, jestli jsem něco důležitého neprošvihla? Nejdůležitější lidé v mém životě mají kontakt na mého Pepu a „kdyby něco“, zavolají mu a já se to dozvím hned (pracujeme oba z domova). Ale zatím se tohle „kdyby něco“ ještě nestalo.