Co závidím svým rodičům

Nasednu do autobusu, připoutám se a vytahuju svačinu, kterou jsem si sbalila s sebou. Mezitím si prohlížím zvědavě další přistupující v očekávání, zda budu sedět sama nebo ne. Kolem mého místa začne kroužit paní, které mohlo být tak 50-55, hezky upravená. Najednou koukám, že si sedá vedle mě. Mezi zuby neprocedí ani “dobrý den” …. což mě mírně znervózní. Nesedím v buse na 5 minut, abych přejela 2 zastávky a “mohla” si být cizí a nezdravit, ale když jedu z Loun do Prahy min. 60 minut… a ani svého spolusedícího nepozdravím???

Ještě nějakou dobu jsem tu paní pozorovala a se stewardem komunikovala, takže mluvit uměla. Když odcházela tak taky bez pípnutí pozdravu…

Zarazilo mě to natolik, že jsem si začala víc všímat. Když k někomu přisedám, vždy zdravím. Někdy někdo ani neodpoví, nebo se pro jistotu tak zachumlá do mobilu nebo knihy, aby to snad vypadalo, že mě neslyší.

Vzpomínám na to, když jsem před 4 lety jela v autobuse do Plzně a seznámila jsem se tam s Michalem z Anglie, kterého považuju za jednoho z mých nejlepších přátel. A samozřejmě hovor začal oním “Dobrý den”… já se pak ptala, jestli si můžu vytáhnou pás na připoutání a tím jsme se nějak zapovídali a skončili až v Plzni.

Neříkám, že si s každým potřebuju povídat, ale chybí mi ta lidskost, „dobrý den, jak se máte 🙂 taky do Prahy? :))“ Někdo řekne… bezduchý small talk.. ale když to děláte opravdu lidsky, laskavě, se zájmem… tak je to mnohem víc.

Nejčastěji si to uvědomuju, když jsem u mých rodičů nebo Pepovo rodičů. Tahle “stará” škola, která nemá chytré telefony, zvládá levou zadní small talk. Ani neví, že se to tak nazývá, ale přirozeně a bez nucení se umí zapovídat a vytvořit příjemnou atmosféru s téměř kýmkoliv.

Loni v září jsem při parkování nešikovně nabourala do auta za sebou. Majitelka auta byla pěkně navztekaná do doby, než přijel můj taťka… jednak hned při pozdravu jsem viděla, že to bude dobrý a celou situaci odlehčí 🙂 Zapálil si s ní cigaretu, dali se do řeči a zjistili, že se znají z jedné práce… do toho přijeli policisti, se kterými taťka v poklidu vtipkoval, kolik že jsem nadejchala promilí… jako by se nechumelilo 🙂 Samozřejmě jsem nic nepila 😀 Celá ta hodina čekání, sepisování a vysvětlování… byla nejlepší školou, jak vidět mýho taťku v akci v komunikaci a bez okolků si přiznat, že já se mám ještě hodně co učit…

Tak mooc zdravím a přeji krásné dny s lidmi kolem vás 🙂

Zlata 

 

PS. Vím, že ne každý den je posvícení a já neznám příběhy lidí, co se jim zrovně děje… že možná nemají vůůůbec náladu ani na pozdrav, protože se jim zrovna stalo něco hroznýho. S tím jsem srozuměna. Jen by mě mrzelo, kdyby se z toho stala výmluva, která by nás lidi od sebe akorát vzdalovala…